První poválečné roky
Obyvatelům, kteří se po skončení válečných let navraceli domů, se nenaskytl nijak krásný pohled. Lidé, kteří kdysi opustili tohle město, kde žilo téměř pět tisíc obyvatel, je našli plné trosek a prachu. Mnohým, kteří se tu narodili, tato skutečnost bránila v návratu a do pohraničí se už nikdy nevrátili. Jiné lákaly pracovní možnosti, ale také prázdné domy a hospodářská stavení s dobytkem a domácími zvířaty. Přišel čas, kdy bylo nutné pomáhat při výstavbě rozbitého města. Nedostávalo se techniky a pracovních sil. Proto bylo v prvních měsících do práce nasazeno 750 zajatců nepřátelských armád, kteří byli pod stálým dohledem. Každý pracovník dostával 24 korun denně. Ubytováni a stravu měli zajištěné v budově Mundus naproti nádraží. Tento prostor – s malými zásobníky na vodu a budovami – sloužil hlavně „hotelu Huber/U Nádraží“. Po odchodu zajatců byly jeho zbytky srovnány se zemí. Zachován tu zůstal jen malý zahradní domek.
Rakouští zaměstnanci směli v železničních dílnách a na nádraží pracovat jen do června 1945. Ti, kteří neodešli z města, nosili na levé straně svého oblečení bílý čtyřúhelník s písmenem „N“ jejich pohyb ve městě a okolí byl řízen (kontrolován). V historickém povědomí nebyli totiž Rakušané odlišováni od Němců.
Foto: přijíždějící povstalci před budovou rozbité radnice
Od června do září byli vypovězeni všichni němečtí občané, kteří si nezažádali o české státní občanství. Postupně tak bylo vystěhováno 492 německých občanů. Směli si s sebou vzít jen to nejnutnější, zavazadlo o váze 30 kg na osobu. Zabitá domácí zvířata, znečištěné studně, poškozené byty svědčily o tom, že neodcházeli dobrovolně. Noví majitelé museli všechno cenné odevzdat úřadům. Po šesti smutných válečných letech se nyní hodně slavilo, např. 28. a 29. července 1945 25. výročí trvání „Vitorazska“, pořádal se velký průvod od Besedy k hranicím.
České úřady rovněž odeslaly telegramy britskému premiérovi a prezidentu USA, v nichž bylo požádáno o nové uspořádání (přeměnu) některých nevýhodných míst podél státní hranice – hlavně ve Vitorazsku. Obyvatelé Českých Velenic postrádali historické centrum města – náměstí. Tajně doufali, že Postupimská konference, která se roku 1945 zabývala situací v poválečné Evropě, přijme české návrhy na nové uspořádání státní hranice, a město Gmünd připadne ČSR. 30. října 1945 o tom vyjednávali František Sivera, předseda ONV Tábor, a starosta Josef Kondelík s prezidentem Edvardem Benešem. Ničeho nedosáhli, státní hranice byla i nadále zachována ve stavu z roku 1920.
Pátrání po příbuzných a známých, kteří se kteří se po válce už nevrátili, vedla k evidenci obětí a otevření hrobů. Bylo zjištěno, že během války zemřelo, příp. bylo popraveno 35 občanů Českých Velenic, mezi nimi 19 občanů židovské národnosti. Maďarská židovská obec pohřešovala stovky osob, které byly koncem války transportovány z ghetta v Budapešti do tábora v Gmündu. Podle údajů paní Anny Houškové, pamětnice z Českých Velenic, bylo na zdejším hřbitově odkryto místo, kde byla pohřbena neznámá těla. Dále svědkyně: „O Vánocích 1944 jsem na našem hřbitově u urnového háje viděla vůz, a pak to, jak vězňové z tábora zahrabávali dvě těla. Nechali se slyšet, že jde o jednoho lékárníka a jednoho právníka. Každý den jsem byla na hřbitově a napočítala 482 mrtvých, poslední byli o Velikonocích 1945.“
Od 17. do 22. října 1945 proběhla exhumace 512 mrtvých. Podle lékařských zjištění to byli skutečně maďarští Židé z tábora v Gmündu. K tomu jeden pamětník: „Přidělili mi 25 esesmanů, kteří otevřeli hroby a vyjmuli z nich těla. Dva čeští lékaři je pak prohlédli. Potom byla těla položena do narychlo vyrobených rakví bez víka a s nimi do společného hrobu, tam, kde stojí dnešní pomník.“ Původní pomník byl v roce 1955 přestavěn, svoji dnešní podobu získal v roce 1975. Jmenovitý seznam 485 zesnulých s datem narození, původním bydlištěm, povoláním a datem a příčinou smrti je uchován v městské kronice. 80% mrtvých byli podle exhumačního protokolu muži v průměrném věku kolem čtyřiceti let, příčinou jejich smrti byla podvýživa a naprosté vyčerpání organismu. Doba úmrtí: prosinec 1944 – únor 1945.
